25.února 1948 po třech letech budování skončila Třetí československá republika a nastoupila otevřená diktatura proletariátu pod eufemistickým názvem lidová demokracie. Vláda Obrozené Národní fronty se stala pouhým vykonavatelem vůle komunistické strany.

Jak se to mohlo stát?

Základní vnější příčinou je zeměpisná poloha ČSR. Postup Rudé armády na konci války byl přes úporný odpor německých vojsk rychlejší než postup západních spojenců a demarkační linie byla stanovena tak, že téměř celé Československo bylo osvobozeno sovětskou armádou. To s sebou přineslo výrazný vliv SSSR. Ve vědomí lidí na sebe pojmy Slované – Rusové – osvoboditelé– bolševici – komunisté navazovali. Po mnichovské zkušenosti se západními spojenci bylo logičtější opřít se napříště o nesporného vítěze války, spolehlivý Sovětský svaz.

Znárodňování v ČSR se dotklo i západních firem a občanů; důsledkem sporů o náhradu např. za znárodněný americký majetek bylo zastavení možnosti čerpat úvěry, dohodnuté s USA a Světovou bankou. V r. 1946 pronesl Winston Churchill projev, ve kterém požadoval spolupráci Anglie a USA proti SSSR, který vinil z vytvoření „železné opony spuštěné napříč kontinentem“. Harry Truman vyhlásil 12. března 1947 nový směr zahraniční politiky USA (tzv. Trumanova doktrína), který bývá označován za vyhlášení „studené války“ – USA se mají stát garantem svobody a demokracie všude ve světě a mají poskytovat pomoc zemím ohrožených diktátory, totalitou, ať už zvenčí nebo zevnitř. V červnu 1947 Spojené státy vyhlásily Marshallův plán, který měl zajistit rychlejší obnovu poválečné Evropy. Československá vláda se rozhodla pomoc přijmout. Sovětský svaz zpočátku neprojevoval nesouhlas a snad věřil, že by tato pomoc mohla být injekcí i pro rozvrácené sovětské hospodářství; začátkem července ale Stalin svůj názor zásadně změnil a dal najevo, že účast ČSR na plánu bude považovat za nepřátelský akt vůči SSSR. Obával se, že ekonomická integrace se Západem by satelitům umožnila vymanit se ze sovětské moci. Marshalův plán byl schválen na pařížské konferenci v září 1947 a pomohl rozdělení Evropy na dva mocenské bloky. Sověti vytvořili v září 1947 zastřešující mezinárodní organizaci komunistických stran Kominformu. Porada vůdců devíti komunistických stran přijala závěr urychlit boj o monopol moci v ČSR.

Deklarace o svobodné Evropě, kterou USA, SSSR a VB podepsaly na Jaltě v únoru 1945 a která měla na všech osvobozených územích zaručit svobodné volby, se po porážce Německa dodržovala nejvýš formálně, a to nejen na straně sovětské, ale i západních spojenců (Itálie, Francie, Řecko). Bez ohledu na výsledky voleb byly všechny státy sovětské sféry vlivu do r. 1948 už pod komunistickou diktaturou. Byly jen dvě výjimky – Československo a Finsko.

Paasikivi-Kekkonenova linie mostu mezi Východem a Západem byla finskou obdobou plánu Edvarda Beneše: Finsko nabízelo spolupráci oběma táborům studené války, snažilo se neznepřátelit si ani jednu stranu a udržet si přitom co nejvíc demokracie i nezávislosti. Mezi ČSR a Finskem byly ovšem i některé podstatné rozdíly. Zatímco Finsko mělo s Ruskem a Sovětským svazem historicky špatné zkušenosti, Československo téměř žádné; s Německem to bylo naopak. Rudá armáda Finsko neosvobozovala, s německými (původně spojeneckými) vojsky ve Finsku si na konci 2. světové války Finové poradili sami. V bojích za samostatnost – proti SSSR i Německu – pomáhaly západní mocnosti Finsku sice pouze vzletnými slovy, alespoň ho ale (na rozdíl od ČSR) okázale nezradily. Komunistická strana Finska se nikdy ve volbách nedostala přes 25 %, a to ani ve spojenectví s Pekkalovou Stranou práce*. Takto ustavená volební strana „Demokratická unie finského lidu“ měla v koaliční vládě menšinu a – na rozdíl od KSČ a KSS v Československu – neměla příliš možností odměňovat své stoupence cizím majetkem, přidělovat půdu a úřady. Shora zmíněné porady komunistických stran v r. 1947 se finská KS nezúčastnila. Po zkušenostech dvou válek s Finskem dal SSSR přednost finským reparacím před oktrojovaným začleněním Finska do „socialistického tábora“. A – na rozdíl od Československa – Finsko nemělo smolinec.

Po válce se ve střední Evropě soustředil zájem západních mocností spíš na majetek západních vlastníků, banky, průmyslové podniky, podniky zahraničního obchodu, než na politické poměry či ideály a někdy se zdálo, že rozhodující kruhy na západě se řídí heslem „čím hůř, tím líp“.

Vnitřních příčin byla celá řada. Komunisté slibovali nápravu všeho, co bylo špatné nejen za Protektorátu Böhmen und Mähren, ale i za prvé republiky: slíbili odstranění třídních rozdílů, nezaměstnanosti, chudoby, konec vykořisťování pracujících, redukci počtu politických stran**, dále žádali znárodnění velkých majetků, vzdělání pro všechny, půdu těm, kdo na ní pracují. Co mohly ostatní strany ještě nabídnout? Podle toho dopadly i volby v ČSR v r. 1946, kdy komunisté získali v Čechách přes 43, na Moravě a ve Slezsku 34,5 a na Slovensku 30,5 % hlasů a celkem 114 poslanců parlamentu ze 300***.

Komunisté působili odhodlaně a rázně. Nekomunistické strany nebyly zvyklé na pravidla politické práce, jak je praktikovali komunisté; ačkoliv měli mít zkušenosti s komunisty z prvé republiky, ze SSSR a okolních států, nebyli schopni jejich akcím adekvátně čelit. Snad v tom hrála úlohu léta strávená společným bojem proti nacismu.

Národní fronta sice umožňovala existenci jen jí uznaným politickým stranám, přesto se ale nekomunistické strany nedokázaly dohodnout na společném rozhodném postupu proti komunistické zvůli a agresivitě. Komunisté sice pomalu ztráceli na oblibě (a měli důvod se obávat nových voleb v květnu 1948), vytvářeli si zato ale neustále další a další mocenské pozice v ozbrojených složkách a vůbec ve státní a obecní správě.

Aktuální roznětkou únorového převratu byla vládní krize způsobená odvoláním osmi (nekomunistických) obvodních velitelů Sboru národní bezpečnosti . Vláda sice 13. února 1948 rozhodla, že propuštění ředitelé se musejí vrátit na svá místa, ministr vnitra Nosek však usnesení ignoroval. Protože si komunisté podobným způsobem trvale budovali svůj bezpečnostní aparát bez ohledu na zákony, dvanáct ministrů 26-členné vlády za národní socialisty, lidovce a demokraty podalo prezidentovi 20. února 1948 demisi.

Předseda vlády Gottwald a další komunističtí předáci reagovali žádostí o přijetí demise a (údajným) vydíráním prezidenta hrozbou sovětské intervence do Československa. Náměstek ministra zahraničních věcí SSSR Valerian Zorin, který přiletěl do ČSR o den dříve (a jeho prostřednictvím také sám Stalin), ale Gottwaldovu žádost o vojenskou intervenci Sovětského svazu v Československu (také údajně) kategoricky odmítl.

Téhož dne Gottwald, Nosek a ministr národní obrany Ludvík Svoboda překvapili prezidenta stížností na ministra spravedlnosti Prokopa Drtinu (Mostecká „špionážní“ aféra)****.

Ústřední výbor Komunistické strany Československa rozhodl dne 21. února 1948 o vzniku vlastních ozbrojených oddílů – Dělnických milicí. Základní vyzbrojení bylo rychlé – přejaly výzbroj původních Závodních stráží/milicí, které tu byly už od r. 1945 a byly pod kontrolou komunistů.

K „očistě veřejného života“ od nekomunistů zahájily činnost Akční výbory Národní fronty, probíhaly prohlídky ve stranických sekretariátech a byli zatýkáni první političtí odpůrci KSČ.

Na 22.února byl do Prahy svolán Celostátní sjezd závodních rad a odborů, který zcela ovládli komunisté. Výsledná rezoluce vyslovila podporu Gottwaldovi. Z téměř osmi tisíc delegátů hlasovalo proti rezoluci 7 (sedm). Sjezd schválil vyhlášení jednohodinové generální stávky 24. února.

Prezident přijal delegaci odborářů z demonstrace, kteří mu sdělili, že se musí podrobit vůli lidu.

V UV KSČ sešla komise, která organizovala vyzbrojeni členů milic. Velitelem hlavního štábu v Praze byl ustanoven Josef Pavel, zástupcem velitele František Kriegel, politickým komisařem Josef Smrkovský.

Ještě 23.2. Edvard Beneš informoval Gottwalda i opozici, že komunistickému nátlaku neustoupí a že nebude jmenovat vládu, v níž by nebyly zastoupeny všechny strany. K Pražskému hradu se na podporu prezidenta vydal průvod více než deseti tisíc studentů a dalších občanů, hlavně národních socialistů.

Z brněnské zbrojovky bylo do Prahy dovezeno 10 000 pušek a 2 000 samopalů.

Generální stávka začala 24.2. ve 12 hodin za účasti více než dvou milionů lidí. Milice obsadily Lidový dům, naposledy se sešel výkonný výbor a poslanecký klub národních socialistů.

25.2. bylo už údajně v pohotovosti 6 tisíc ozbrojených členů DM.

K jedenácté přiváží Gottwald doprovázený Noskem a předsedou ROH Zápotockým prezidentovi návrh „vlády obrozené NF“. V poledne podávají demisi bez souhlasu vedení své strany sociální demokraté Václav Majer a František Tymeš. To už ale komunisté uzurpovali tolik moci, že tuhle zásadní změnu poměru sil ve vládě vůbec nemusí brát na vědomí. Podle svědků to viděl i prezident: „…jsem přesvědčen o tom, že když odpor proti komunistickým akcím nezačal v den podání demise, dnes už by byl marný.“

Odpoledne se na Václavském náměstí schází manifestace. Kdyby prezident nepodepsal, vydá se až 80 tisíc lidí k Hradu. A s nimi ozbrojené Dělnické milice.

V 16:30 odpoledne prezident krátce jednal s Gottwaldem. Oznámil, že přijímá demisi ministrů, ale nepodepíše jmenovací listinu nových členů vlády. Gottwald se údajně přestal ovládat a předložil prezidentovi seznam lidí, kteří budou zatčeni, pokud prezident novou vládu nepotvrdí. Znovu pohrozil intervencí Rudé armády, milicemi a občanskou válkou.

Benešovi se (údajně) udělalo nevolno a bylo nutno volat lékaře. Nakonec prezident žádá „….ale žádné násilí, žádné zatýkání“. S tím Gottwald souhlasí, někteří z dosud asi 460 zatčených jsou propuštěni. Ne nadlouho.

Vývoj v Československu byl na desítky let zpečetěn. O výsledku převratu se v únoru rozhodlo uvnitř republiky, to ale vůbec neznamená, že by k převratu nedošlo dříve či později nebo jinak. Je zřejmé, že „reakce“ nedokázala domluvit se a sjednotit, využít členské základny (výzvy ke klidu!) a příležitosti (Marshallův plán), že nepředložila veřejnosti lákavější alternativy ke KS, že ke konfrontaci zvolila špatnou dobu (dva dny před odborářským sjezdem, pouhé tři měsíce do voleb) i způsob (demise = nečinnost) a pro veřejnost okrajové téma.

Vně ČSR držel samozřejmě trumf v ruce Sovětský svaz: za všemi hranicemi s výjimkou Bavorska a Horních Rakous byli sovětští vojáci, což bylo víc než v r. 1968; i když, nutno říci, to byla kratší hranice než v r. 1938 vůči Německu, Maďarsku a Polsku.

Konec třetí republiky připomíná šachovou partii, kterou bílí začínají bez několika ztracených figur, bez plánu, bez rozvinutí a jen čekají, co udělá soupeř. Když se konečně odhodlají k tahu, zjišťují, že pokud na šachovnici ještě vůbec nějaké bílé figury jsou, jsou zablokované a volných je nejvýš několik pěšců. Závěr partie je tristní: zatímco červení jsou beze ztrát rozloženi po celé šachovnici, z bílých zůstává jen samotný král, který nemůže udělat víc než krok dopředu a zase zpět. Červení ani nemusejí dávat mat. Bílý král se dříve či později musí položit sám.

Edvard Beneš: Demokracie dnes a zítra. Čin, Praha 1946

Celostátní sjezd závodních rad a skupin ROH s předmluvou Antonína Zápotockého. Uspořádal František Jungmann. Ústřední propagační komise ÚRO. Nákladem Práce, Praha 1948.

Miroslav Novák : Lidové milice – historie a současnost. Horizont, Praha 1977.

Prokop Drtina: Československo můj osud. Melantrich, Praha 1992

Allan Sandström: Krieg unter der Mitternachtssonne – Finnlands Freiheitskampf 1939–1945. Leopold Stocker Verlag, Graz 1996

Edvard Beneš: Paměti. K.Novotný, Praha 2002

Jindřich Dejmek, Marek Loužek (eds.): Marshallův plán. Šedesát let poté. Centrum pro ekonomiku a politiku. Praha 2007.

Karel Novotný, Zlata Kufnerová: Člověk Edvard Beneš. Čtení o druhém prezidentovi. Nakladatelství BVD,s.r.o. Praha-Chodov 2010

Karel Pacner: Osudové okamžiky Československa. Brána, Praha 2012.

I.Lukeš: Československo nad propastí. Selhání amerických diplomatů a tajných služeb v Praze 1945 – 1948. Prostor. Praha 2015

Petr Mentlík: Archiv autora – Studená válka 1945 – 1991. Role Československa v americké strategii zadržování, 2017

Jan Gazdík: Neuvěřitelný příběh českého Monte Christa. Aktuálně.cz, 19. 2. 2018

Wikipedia: Parlamentswahl in Finnland 1945

Wikipedie: Československé parlamentní volby 1946

** V Moskvě se ve dnech 22. – 29. března uskutečnila jednání nejen o budoucím politickém uspořádání ČSR, ale také o přípravě vládního programu a o podobě nového kabinetu. Komentář E.Beneše: „…. aby vládní strany utvořily po osvobození jednotnou Národní frontu, formulovaly společně jednotný porevoluční program a zavázaly se k jeho solidárnímu plnění.“ Ačkoliv se původní Benešovy představy o soustavě pouhých tří stran – socialistické, konzervativní a strany středu – nesplnily, stranickopolitická roztříštěnost měla být omezena. (Mimochodem: v celé první republice vyvíjelo činnost až 55 politických stran, což se ve srovnání s našimi současnými poměry zase nezdá být tak moc.) Legálními se staly pouze subjekty sdružené v NF, registrované k 30. dubnu 1946 a vyvíjející aktivní činnost. Naproti tomu organizace, které se kompromitovaly před válkou či za války kolaborací s nacismem, nebyly povoleny. Jmenovitě se to dotklo např. strany agrární, živnostenské, ľudové i dalších.

Z osmi volebních stran sdružených v r. 1946 v NF mohlo být šest stran považováno za socialistické; nesocialistické byly jen strana lidová a demokratická, i ty ale s řadou socialistických prvků.

**** „Mostecká špionážní aféra“ byla už v lednu 1948 jedním z hlavních bodů jednání tajného zasedání vlády, na němž Prokop Drtina (Čs. strana národně socialistická) předložil důkazy, že šlo o komunistickou provokaci. Zmínil přitom znovu Krčmáňskou aféru, kdy ministři Petr Zenkl, Jan Masaryk a Drtina obdrželi balíčky s výbušninami. Stopy vedly do Krčmaně na Olomoucku do truhlářské dílny komunisty Jana Kopky a na sekretariát KSČ k bývalému partyzánovi a komunistickému poslanci Jurovi Sosnarovi. K procesu s pachateli nikdy nedošlo, po únorovém převratu bylo stíhání pachatelů zrušeno.

„Mostecká špionážní síť“ vznikla pod dohledem komunistů a do jejího čela byl vybrán Pravomil Raichl, uprchlík z protektorátu, vězeň gulagu na Sibiři, samopalník čsl.armády v SSSR, několikrát vyznamenaný voják. Tajná policie využila ve spolupráci s vojenským obranným zpravodajstvím činorodosti a důvěřivosti Pravomila Raichla i jeho neskrývanou nenávist ke komunistům, proti nimž se – po vlastních zkušenostech – snažil něco dělat.

Vojenská kontrarozvědka válečného veterána dlouho sledovala a nasadila na něj dva tajné agenty. Ti se mu představili jako američtí zpravodajští důstojníci Edy a Thony oficiálně pátrající po letcích US Air Force, kteří zahynuli v bojích nad územím Československa. S „Američany“, kteří Raichlovi nabídli zbraně i peníze, pak objížděl severozápadní Čechy, kde pro boj proti komunistům získával kamarády.

8. 11. 1947 vtrhlo do místnosti, kde Pravomil Raichl spal, komando s namířenými pistolemi.

Důmyslně připravená provokační operace StB a armádního obranného zpravodajství, kterou Raichl a ostatní neprohlédli, posloužila v politickém boji proti nekomunistickým stranám, zejména národním socialistům, pomohla k nastartování vládní krize a k úspěchu komunistického převratu. Že šlo o provokaci soud nebral v úvahu. První komunistický monstrproces v Československu skončil rychlým a drastickým rozsudkem, který v už květnu 1948 soud vynesl: Štefan Karlánek za úklady proti republice, Pavel Babec a Pravomil Raichl jako duchovní vůdci odbojových skupin mostecké špionážní aféry dostali trest smrti. Zachránil je (tehdy ještě) prezident Edvard Beneš, který odmítl podepsat rozsudky smrti, takže byly změněny na doživotí.

Ing. Milan Mátl – předseda ZO Šumperk