10. 10. 2017
Nejen veřejnoprávní sdělovací prostředky a tisk, ale i poslanecká sněmovna a senát se probudily. Tento a příští týden budou projednávat otázky těžby a zpracování lithia v ČR.
Šéf svazu průmyslu a dopravy se nechal 9.10.t.r. slyšet, že právo těžit má mít ten, kdo objekt/surovinu/rudu našel. Jenomže nejsme na Aljašce či americkém středozápadě, nýbrž v zemi, kde na každém metru už někdo kopal před námi. Nestačí vyhnat Indiány či Inuity, tady musí platit poněkud spravedlivější pravidla.
Ještě v r. 1990 prováděly geologickou i těžební činnost státní organizace a bylo zcela jisté, že to, co na zemském povrchu či pod ním najdou a vykopou, bude patřit státu, v demokracii tedy nám občanům. V současnosti se o průzkum perou soukromé firmy české i zahraniční a samozřejmě očekávají zisk. I stát má své organizace, např. s.p.Diamo a Geologickou službu, mohl by využít dřívějších průzkumů, mohl by najímat pracovníky pro nové průzkumné příp. těžební práce. Surovinová a energetická bezpečnost je důležitým politickým a bezpečnostním tématem, protože dostatek surovin je pro chod a fungování každého státu naprosto nezbytný. Každý suverénní stát musí mít rozhodující úlohu při průzkumu vlastního území, při stanovení dobývacího prostoru a povolování hornické činnosti, při rozhodování o využití nerostných surovin.
Naší ústavou máme zaručeno právo i povinnost starat se o to, co se děje s přírodním bohatstvím na území státu: čl.2 říká, že „Lid je zdrojem veškeré státní moci; …..“ a čl.7, že „Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství“. K tomu uvádí Zákon 44/1988 Sb. o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon) v §5 odst.2, že „Nerostné bohatství na území České republiky je ve vlastnictví České republiky.“ Aby nebylo mýlky, odst.1 říká „Nerostné bohatství podle tohoto zákona tvoří ložiska vyhrazených nerostů….“. Tedy i lithia. Přestože jako stát vlastníme zmíněné nerostné bohatství, z minulosti máme o něm i bohato dokumentaci, geologické odborníky a nezaměstnané horníky, zjevně si nevíme rady bez firem ze zámoří či soukromých tuzemských firem s minimálními zkušenostmi a zárukami.
Je nutné uvést na pravou míru předvolební báje a pověsti o budoucí prosperitě. Předně je žádoucí rozlišit těžbu z odkališť a těžbu z primárních ložisek v greisenech. Těžba z odkališť je poměrně jednoduchá (asi proto se jí stát chce zbavit). Laguny (i hlušinové odvaly) jsou do značné míry rekultivovány, obsah lithia v odkalištích může být i více než 0,2 %. Naše lithná slída, cinvaldit (s obsahem ca 1,4 % Li), je fluorohydroxyhlinitokřemičitan železnatohlinitolithnodraselný KLiFeAl[(F,OH) 2 AlSi 3 O 10 ], obsahuje železo, je paramagnetická a dá se koncentrovat pomocí silných magnetů. V případě primární těžby předchází magnetickému a chemickému zpracování důlní/lomová a další mechanická činnost.
V obou případech těžby bude poškozeno přírodní a životní prostředí. Je nutné očekávat, že těžba z „lithných čoček“ přinese ovšem drastické poškození nejen okolí ložiska, ale i širší krajiny. Tím spíš, že k tomu, aby se těžba lithia z primárních ložisek vyplatila, bude zřejmě nutné separovat nejen křemičitany rubidia a cesia, ale i rudy wolframu, cínu, příp. dalších prvků. Naše zásoby lithia jsou také skromnější. I když ve srovnání s jinými evropskými státy máme největší evidované zásoby (téměř 1 % světových zásob), zdroje, ač po Srbsku největší, činí jen 0,3 % světových zdrojů.
Ale vraťme se ještě k historii. Od r.1923 získávala lithium z cinvalditu průmyslově společnost z Frankfurtu n./Mohanem. Po válce se u Cínovce těžilo také v letech 1953 až 1967; do r. 1960 vyrobila Lachema v Kaznějově za dnes nepředstavitelně svízelných podmínek uhličitan lithný. K navazující výrobě měkkých lithných feritů pro slaboproudou elektroniku, kterou vyvíjel Výzkumný ústav práškové metalurgie v Šumperku, ale už nedošlo.
Šumperk 9.10.2017 Ing. Milan Mátl