9. 6. 2018
Konec Spolkového státu Rakousko v r. 1938 nebyl jen prvním z řady pádů středoevropských států, byl i koncem pokusu o vytvoření zvláštního druhu autoritářského stavovského státu; odpor proti jeho vzniku v Rakousku v r.1934 byl také prvním, i když nezdařeným, pokusem čelit vzniku totalitního režimu v Evropě ozbrojenou silou.
Roku 1919 založil Benito Mussolini (1883–1945) organizaci Fasci italiani di combattimento (bojové svazky), přejmenovanou v r.1921 na Partito nazionale fascista. Pochodem na Řím 28. října 1922 se Mussolini chopil v Itálii moci, což král Viktor Emanuel III. legalizoval jeho jmenováním ministerským předsedou. Roku 1926 vyhlašuje Capo del governo e duce del fascismo (=hlava vlády a vůdce fašismu) Mussolini diktaturu s vládou jedné strany; funkci parlamentu převzal od r.1928 Gran Consiglio del Fascismo (=Velká fašistická rada). Sněmovna zástupců byla v roce 1939 nahrazena Komorou svazů a korporací, založenou na principu korporativismu a reprezentace různých oblastí ekonomiky, nikoliv územního zastoupení veřejnosti.
Fašistický systém je podle svých zastánců „nejlepší obranou proti komunismu a také bojem proti ničivému liberalismu. Fašistické vítězství představuje jedinou šanci k vytvoření třetího řádu, třetího světa.“ Fašistický stát formuje lidi podle určitého modelu, učí obyvatelstvo morálce. Nejcennějším kapitálem je vůle a energie národa. „Pevné a stabilní vedení národa, přednost národních zájmů před soukromými, nezbytnost kázně věrně zemí přijímané – toto jsou skutečné politické základy fašismu.“ Soudržná národní vůle je ovšem možná jedině v čisté zemi; v tom je jádro fašistické xenofobie. Moc je v rukou kolektivního orgánu či vůdce. „Klíčovým politickým nástrojem fašismu je úloha, již (národ) propůjčuje menšině nezaujatých a oddaných bojovníků, schopných vést příkladem svého vlastního života …..“
Organizace fašistického státu má přísnou hierarchii – v tom má navazovat na hnutí karbonářů. Základním prvkem organizace jsou povinné zaměstnanecké a zaměstnavatelské syndikáty; ty tvoří syndikátní a korporační systém. Jejich různorodé hospodářské zájmy sjednocuje politická moc, kterou v setrvávajícím kapitalistickém hospodářském systému mají ovšem ti, kdo vlastní/ovládají výrobní prostředky, obchodní a bankovní sektor.
Proklamovanými cíli fašismu jsou: eliminace sociálních konfliktů, harmonický rozvoj společnosti mj. prostřednictvím společné organizace zaměstnanců a zaměstnavatelů (rozdělení společnosti podle profesí – vytvoření korporací) a společenských organizací. Pro italské fašisty byla deklarovaným primární cílem ještě také obnova velikosti starověkého Říma.
Rakouský Ständestaat z let 1933-8 se od italského fašistického státu lišil především zdůrazněním moci v rukou oborových komor („stavů“), kde spolu zasedají a jednají zaměstnavatelé a zaměstnanci ; odstraní se tak samostatné a nadoborové zaměstnanecké (dělnické) organizace, odborová hnutí a v konečném důsledku třídní boj. Komory nahradí politické strany i parlament. Jediná a vládnoucí politická strana – Vaterländische Front – neměla masovou základnu. Na rozdíl od nacionálního socialismu se ideologie stavovského státu neopírala o rasové teorie, nevyznávala výlučný nacionalismus, místo myšlenky jednotného národního tělesa preferovala vládu elity v hierarchicky uspořádané společnosti. S oběma ideologiemi, nacistickou i fašistickou, se rozcházela v tom, že proklamovala „křesťansko-německý stavovský stát“, opřený o konzervativní katolické duchovenstvo.
Charismatické vůdcovství se zřejmě nestačilo rozvinout, k agresivní zahraniční politice nemělo Rakousko ani podmínky ani sílu. V řadě zásadních idejí se ovšem austrofašismus, fašismus a nacismus shodovaly: na korporativním principu, destrukci demokratických a parlamentních zásad, v antiliberalismu, antimarxismu, antibolševismu.
V Československu vznikla Národní obec fašistická v roce 1926 v čele s legionářem (účastníkem bitvy u Zborova) a bývalým náčelníkem generálního štábu Radolou Gajdou. Požadovala národní stát na korporativním principu, ostře se vymezovala proti nacistickému Německu. Význam ztratila po pokusu o puč v r.1933; zato nabrala na síle DNSAP, po jejím zákazu SdHf a SdP, kterou postupně volila velká většina německého obyvatelstva.
Po druhé světové válce trestní zákoníky evropských států obsahují paragrafy, které podrobně vyjmenovávají trestné činy, související s fašistickými, nacistickými či komunistickými formami vlády.
V Česku jde o Trestní zákoník – Část II. – Hlava XIII. – Díl 1, § 401-405. Konkrétně § 403 uvádí trestnou sazbu pro toho, kdo dle (1) …. založí, podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob … , (2) a) a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným podobně účinným způsobem, b) spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny. Trestu neujde ani ten, kdo dle § 404 …. veřejně projevuje sympatie k hnutí uvedenému v § 403 odst. 1 nebo dle § 405 …. veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo nacistické, komunistické nebo jiné zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny nebo zločiny proti míru.
Ve sdělovacích prostředcích se objevují články, v nichž jsou Tomio Okamura a jeho spolustraníci z SPD obviňováni z šíření fašistické ideologie. Ministryně obrany ČR Karla Šlechtová řekla, že Okamura vede „…..novodobé fašistické hnutí“ a Robert Pelikán dokonce označil SPD za „fašistickou stranu“. Oprávněně?
Publikované programové cíle SPD, dotýkající se systému vlády, jsou stručně tyto: – nezávislost a suverenita českého státu – národní tradice vycházející z kořenů židovské, antické a křesťanské kultury a civilizace – referendum o každém předání státní suverenity na orgány EU a referendum o vystoupení z EU – zavedení obecného referenda včetně referend o mezinárodních otázkách – přímá demokracie a odvolatelnost politiků – odmítnutí pozitivní diskriminace a preference občanů na základě rasy, etnika nebo náboženství – fungující rodina jako podstata tradičních hodnot – svobodnédné informace na internetu, pokud se to nedotýká práv a svobod jiných občanů – uzákonění osobní, hmotné a trestní odpovědnosti politiků, soudců, státních zástupců a exekutivy – prokázání původu nabytého majetku občana nad 20 milionů korun zpětně – zvyšování důchodů všem o stejnou částku – Evropu jako volný trh zboží, služeb a práce – ukončení zahraničních expedic bez mandátu OSN – sledování islamistů podporujících džihád a šáríu – plnou suverenitu v otázce imigrace, vnitřní a vnější bezpečnosti, potravinové a energetické bezpečnosti, daní a měny – právo odmítnout legislativní kroky na základě směrnic EU – účinný zákon o zpětném prokázání majetku – rozšíření pravomocí NKÚ, aby mohl kontrolovat např. také veřejnoprávní Českou televizi.
Je zřejmé, že programově nemá SPD s antidemokratickými tezemi fašistických hnutí žádné styčné body. I když „- sledování islamistů….“ v obecném povědomí asi nepůsobí jako příliš liberální myšlenka, je nutné si uvědomit, že džihád i šaria flagrantně porušují práva a svobodu člověka a že na jejich propagátory se už nyní vztahují postihy dle § 401 našeho trestního zákona.
Šumperk 13.5.2018 Milan Mátl
Pomník na Bernaschekplatzu v Linci. Autor Leopold Grausam, jun., 1988
Náměstí v Linci nese jméno Richarda Bernaschka, iniciátora povstání proti nastupující diktatuře. Richardův otec Václav Bernášek byl švec, matka Antonie Bernášková roz. Hrušková. Richard se narodil 1888, vyučil se zámečníkem a soustružníkem a po válce se stal tajemníkem sociálnědemokratické dělnické strany v Horním Rakousku a členem Schutzbundu.
V březnu 1933 kancléř Dollfuß vyřadil parlament a postupně zaváděl autoritativní režim. 12.února 1934 začalo v Linci povstání, které se rozšířilo ve Vídni a průmyslových městech hlavně Horního a Dolního Rakouska a Štýrska. Po porážce povstalců se Bernaschkovi podařilo uprchnout z vězení do Německa, kde se pokoušel o pomoc a o spolupráci s nacisty. Když se to nepodařilo, odjel tajně do Švýcarska a odtud do Prahy. V táboře Schutzbundu na Zbraslavi a pak v Brně se sešel s dalšími uprchlými členy rakouské sociální demokracie. Ještě téhož roku navštívil i Moskvu. O situaci v SSSR napsal: „Tady má dělník zrovna tak málo co mluvit jako u nácistů. Diktatura tady i tam. To není nic pro nás.“ Po návratu do Československa vykonával různé příležitostné práce. V lednu 1939 dostal od úřadů v Oberdonau souhlas k návratu do Lince.
V Linci byl zaměstnán do r.1944, kdy byl zatčen, odvezen do Vídně a pak do koncentračního tábora Mauthausen. Tady byl 18. dubna 1945 zastřelen.
Poznámky
DNSAP Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei, založena 1919, zakázána 1933 SdHF Sudetendeutsche Heimatfront , také SHF, zal. 1933, od r. 1935 SdP SdP Sudetendeutsche Partei vznikla 1935 z SHF SPD Svoboda a přímá demokracie – Tomio Okamura, zal. 2015