3. 12. 2017
9. 11. 2017 „Byl by to snad býval zázrak – aspoň se to dnes, ex post, tak zdá – kdyby se bylo podařilo udržet ruskou revoluci v mezích, daných jí březnovým převratem“ napsal Edvard Beneš v knize vzpomínek a úvah Světová válka a naše revoluce.
7. listopadu (podle tehdy v Rusku platného juliánského kalendáře 25. října) před sto lety začal v Petrohradě bolševický převrat. Přepad Zimního paláce a svržení Prozatímní vlády se sice často označuje jako revoluce, byl to ale jen první vrcholek ozbrojeného násilí, které se rozrostlo do několik let trvající občanské války.
Jak se vrátil z Finska do Petrohradu Lenin, jak většina vojáků odmítla uposlechnout rozkazy generálního štábu a přidala se na stranu Vojenského revolučního výboru, jak Lunačarskij na 2. všeruském sjezdu sovětů dělnických a vojenských zástupců ve Smolném přečetl manifest „Všem dělníkům, vojákům a rolníkům“, to bylo od té doby popsáno mnohokrát.
8. listopadu bolševici ustavili svou vládu, radu lidových komisařů, „sovnarkom“, a vydali prvé dekrety. Prvním a druhým, o míru a půdě, získali na svou stranu velkou část vojáků a rolníků. Výzva válčícím stranám, aby uzavřely mír bez anexí a náhrad, byla sice formální, ale znárodnění půdy a zrušení statkářského a církevního vlastnictví znamenaly obrovský sociální posun. Deklarace práv pracujícího a vykořisťovaného lidu prohlásila Rusko republikou sovětů a federací sovětských republik. Uzákonění osmihodinové pracovní doby, právo národů Ruska na sebeurčení, zrušení šlechtických titulů, rovnost pohlaví před zákonem, odluka státu od církve, prohlášení nerostného bohatství, lesů a vod za majetek lidu, zestátnění bank, zákaz obchodu s akciemi či zrušení dluhů předchozích vlád (50-60 mld rublů, z toho 12-16 zahraničních) – to byly deklarace a dekrety, které se předchozí vlády vyhlásit neodvážily a které předznamenaly vítězství bolševiků v revoluci a nastávající občanské válce.
Prvý zákon z 9.listopadu tak velkou pozornost nebudil – byl o tisku. Zavedl cenzuru, před kterou Maxim Gorkij ve svém listu Novaja žizň (ten v tu dobu bolševici tolerovali), varoval: „Lenin a Trockij nemají sebemenší potuchy o tom, co znamená svoboda nebo lidská práva. Už je zachvátila otrava nepoctivým jedem moci, což je vidět na jejich hanebném přístupu ke svobodě slova jednotlivce a ostatním občanským svobodám, za které demokracie bojovala.“
11.prosince byla zakázána strana konstitučních demokratů, 20. prosince vláda založila Čeku, Mimořádnou komisi pro boj s kontrarevolucí a sabotáží.
Sotva se r.1917 podařilo v Rusku vytvořit bojeschopné československé vojenské těleso, přišel převrat, dezerce, dekret o míru a nesnáze s bolševiky.
„Naší osvobozenecké akci“ píše Edvard Beneš „nezbývá nic jiného než …… pokusiti se o záchranu naší ruské armády, jíž se podařilo Masarykovi na ruské půdě vybudovati v době revolučního politického, administrativního a vojenského chaosu.“
T.G.Masaryk přijel do Petrohradu 16.května 1917 a rychle uspořádal poměry v odbočce Národní rady. Navázal styk s vládními a vojenskými kruhy, seznamoval veřejnost s vnitřními problémy rakousko-uherského soustátí a zúčastňoval se vědeckých a politických diskusí. V neposlední řadě řešil problémy v čsl. vojsku – byly potíže s „rekrutýrkou“, s aprovizací, s kázní, se spory mezi starodružiníky a „přeběhlíky“, s přívrženci bolševiků ….
V srpnu 1917 byl Masaryk na návštěvě u 1.pluku v Berezni. Krátce nato se pluk stěhoval a 3. prapor plk.Josefa Švece byl umístěn v Labuni.
V den bolševického převratu vydal Masaryk telegraficky rozkaz (podepsaný místopředsedou Odbočky čs.NR pro Rusko J.Papouškem) československým jednotkám zachovat neutralitu. Dne 9.11. odeslal TGM dopis všem vojenským úřadům a náčelníkům, velícím československým vojskům, o neutralitě při vnitřních ruských sporech:
Opíraje se o dohodu československé Národní rady se Stanem nejvyššího velitele a s hlavní správou generálního štábu, že československá vojska nemohou být použita ve vnitřních sporech v Rusku, nýbrž jen proti vnějším nepřátelům Ruska, žádám, aby československých vojenských oddílů v žádné formě nebylo používáno při nynějším politickém mezistranickém sporu. Podepsán Předseda československé Národní rady T.G.Masaryk.
„Koncem října“ (1917) píše plk. Švec „najednou asi tak k půlnoci mě zavolal komandír pluku k telefonu a sdělil mi, že štáb XI. armády prosí štáb naší divize o vyslání jednoho batalionu do Starokonstantinova na ochranu proti „bolševikům“. Právě v té době se ujímala tato partie vlády: prozatímní vláda byla jimi částečně arestována, částečně se rozutekla. Též Kerenský prchl a proskočila zpráva, že táhne s vojáky proti Petrohradu…….. Ale spoléhat se v té době na vojsko nemohl nikdo. Co si páni nadrobili, to měli. Učinili rozklad v armádě, zpolitizovali ji; přirozeně, že po tom všem museli míti u vojska největší úspěch bolševici, kteří hlásali a chtěli mír za každou cenu, čímž ovšem získávali nejvíce půdy hlavně u armády, která toužila po míru.“
2. čsl. pluk byl převelen do Kyjeva, kde měl pomáhat (v zájmu prozatímní vlády?) udržovat klid, kde ale probíhali boje i mezi bolševiky a Ukrajinci; ti vyhlásili vlastní republiku v čele s prof. Michajlo Hruševskym a s hlavním městem Kyjevem. 3. prapor dostal rozkaz „forsírovaným maršem a němedlenno“ přemístit se do Starokonstantinova.
„Stále mi leželo v hlavě, co se asi v Starokonstantinovu děje, a bylo mi úzko z toho, budu-li muset vystoupit se zbraní v ruce proti bolševikům, kteří, byť svými zásadami a vůdci, podplacenými Germánci (Lenin, Kozlovský, Trocký atd.), mně byli protivní, přece jen to byli Rusové, s nimiž jsem po tři roky bok o bok bojoval, snášel se sympatickými kdysi zemláčky útrapy, hoře, bol i radosti vojenského hrubého života.“
Tam bylo obyvatelstvo udiveno, když vidělo vzorně pochodovat rotu za rotou; vojáci, kterých bylo v Starokonstantinovu mnoho, radostně salutovali nebo „se zlostně dívali“ nebo „za vraty schováni pohvizdovali“, jak píše plk. Švec. Pokračuje:
„…….přijel na koni generál-kvartírmajster..…Po mém raportě……pozdravil: „Na zdar, bratja Čechi!“…….jeden z důstojníků se mne ptal: „U vas vse roty takije?“ Já odpověděl, že právě tato rota je jedna ze špatně vycvičených. „Navěrno u vas železnaja disciplina?“ zněla otázka. „Nět, u nas disciplina soznatělnaja, no ně na slovach, a na samom děle.“ odpověděl jsem já.“
„Ruské fronty už nebylo; zato na západě stálo pětkrát stotisíc dobře ozbrojených německých vojáků, protože Němci bolševikům nevěřili……….proti vůli Trockého udělal Lenin s Němci mír.“
V polovině ledna 1918 se 2. pluk odstěhoval na výzvu Národní rady a se souhlasem ukrajinské vlády a francouzské mise do Žitomíru. Začátkem února přišla zpráva, že Ukrajinská ústřední rada uzavřela s Němci a Rakušany mír a že Němci postupují k Žitomíru. Proto 11. února se odtud Čechoslováci stáhli k Penze.
Bolševičtí vůdci si byli vědomi, že se udrží u moci jen když ukončí válku a tak Sovnarkom dohodl 20. listopadu jednání o příměří s Německem. Velící generál Nikolaj Duchonin vyjednávat odmítl, byl odvolán a zanedlouho v Mogilevu na nádraží ubit. 15. prosince 1917 bylo podepsáno oficiální příměří. To už většina jednotek dávno dosáhla místních dohod s nepřátelskými jednotkami. Vojákům se splnilo přání ukončit boje a vrátit se do svých domovů; koncem roku začala demobilizace.
Zaskočená a rozdrobená opozice vkládala naděje na návrat k ústavnosti do Ústavodárného shromáždění, které bylo zvoleno 25. -27.11.1917 a kam 44 miliónů voličů zvolilo především esery (40,4%) a bolševiky (24%); konstituční demokraty volilo 4,7%, levé esery 5,5%, menševiky 3,1%. Jeho prvé zasedání 18.ledna 1918 bylo ale také poslední. Většina totiž zamítla návrh Jakova Sverdlova, aby sněm přijal rezoluce a dekrety 2. sjezdu sovětů; naopak přijala usnesení o vyhlášení Ruska demokratickou federální republikou. Bolševici sněm opustili.
Jednání bylo ochrankou Tauridského paláce ve 4 hod ráno přerušeno a nazítří už delegáti do sálu vpuštěni nebyli. To byl epilog ke krátké válečné demokracii v Rusku. Svobodné volby se pak v komunistickém Rusku (a SSSR) už nikdy nekonaly.
Vysvětlivky:
forsírovaný marš dlouhý zrychlený pochod
němědlenno bezodkladně
kvartírmajster ubytovatel
soznatělnyj vědomý, uvědomělý
na samom děle opravdově, ve skutečnosti
Literatura:
Josef Kudela: Deník plukovníka Švece, V. ilustrované vydání. Nakladatelství „Za svobodu“ Praha 1929
Edvard Beneš: Světová válka a naše revoluce. Vzpomínky a úvahy z bojů za svobodu národa,
Orbis a Čin, Praha 1927
Karel Čapek: Hovory s T,G.Masarykem. Československý spisovatel, Praha 1969.
Michal Reiman, Bohuslav Litera, Karel Svoboda, Daniela Kolenovská: Zrod velmoci. Dějiny Sovětského svazu 1917-1945. Karolinum, Praha 2013