26. 4. 2018
Letopočty končící osmičkou nejsou ve 20. století pozoruhodné jen pro české země, ale i pro naše sousedy. Už konec první světové války, rok 1918, přinesl vytvoření Československa, Polska a změny hranic a/nebo státního zřízení Německa, Rumunska, Maďarska a Rakouska. O dvacet let později – v březnu 1938 – se mapa střední Evropy začala měnit znovu, když 65tisícová německá armáda vpochodovala do Rakouska.
Anschlussu (=připojení) Rakouska k Německé říši předcházela řada událostí.
Koncem války 9. listopadu 1918 abdikoval císař Vilém II. a v Reichstagu byl vyhlášen vznik německé republiky se staronovým názvem Deutsches Reich. Kancléřem a později prezidentem se stal sociální demokrat Friedrich Ebert. Přestože nové Německo zavedlo řadu sociálních a politických změn („výmarská“ústava, 8hodinová pracovní doba, volební právo žen atd.), dostalo se do neřešitelných problémů – nadiktovaná Versaillská smlouva, revoluce Spartakovců a její brutální potlačení, dvě hospodářské krize. V parlamentních volbách 1932 získala NSDAP (=Nacionálněsocialistická německá dělnická strana) 37,4 % hlasů a stala nejsilnější politickou silou. Tradiční „pravice“ ve strachu z komunistů a sociálních demokratů dosáhla tlakem na prezidenta toho, že Paul von Hindenburg 30. ledna 1933 jmenoval německým kancléřem Adolfa Hitlera. O měsíc později, 28. února vzplála budova říšského sněmu, z čehož Hitler obvinil komunisty. „Nouzové nařízení“, které bylo ihned přijato, rušilo do značné míry základní lidská práva zaručená do té doby výmarskou ústavou.
Mírová smlouva ze Saint Germain ze srpna 1919 přisoudila Rakousku samostatnost. Vytvoření Rakouské republiky s sebou přineslo všeobecné volební právo a celou řadu demokratických vymožeností. Postupně se ale ztrácela ochota k politickým kompromisům. Zatímco sociálně demokratická strana (Sozialdemokratische Arbeiterpartei) vznášela na tehdejší dobu relativně radikální požadavky a ve městech se přičinila o nevídanou výstavbu dělnických bytů a sídlišť, vládnoucí křesťanskosociální strana (Christlichsoziale Partei) podporovaná velkoněmeckou stranou (Großdeutsche Volkspartei) nebyla ochotna přistoupit ani na zlepšení sociálních podmínek pracujících vrstev obyvatelstva ani na jejich podíl na řízení státu. Strany si vytvořily své ozbrojené složky: především Heimwehr (=Domobrana) a Schutzbund (=Republikánský obranný spolek). V r. 1933 se podařilo spolkovému kancléři Engelbertu Dollfußovi použitím platných zákonů z doby císařství vyřadit z rozhodování parlament a položit základy k diktatuře ve formě podobné stavovskému státu.
V únoru 1934 vzplanula občanská válka, kde ale Schutzbund, bránící se v dělnických novostavbách v několika rakouských městech, neměl proti Heimwehru, policii a vojsku žádnou šanci. Následoval zákaz sociálně demokratické strany a rozehnání všech s ní spřízněných organizací. V březnu podepsal Dollfuß v Římě tzv. Římské protokoly, dohodu, která připoutala Rakousko ještě těsněji k fašistické Itálii a polofašistickému Maďarsku. V červenci 1934 se pokusila o převrat ilegální nacistická NSDAP. Puč se sice nepovedl, ale byl zavražděn Dollfuß. Kurt Schuschnigg, který ho vystřídal ve funkci kancléře, pokračoval v jeho politice. Rakousko dostalo novou ústavu, připouštějící výhradně jednu stranu – Vaterländische Front a nový název – Bundesstaat Österreich. Schuschniggův pokus zachovat s pomocí Mussolinniho Rakousku samostatnost vůči Německu ale selhal. Německý tlak sílil a přes veškeré ústupky i Schuschniggovo odstoupení vpochodovalo 12. března 1938 v rámci Operace Otto 65 tisíc mužů německého Wehrmachtu do Rakouska. Odpoledne překročil hranice ve svém rodném městě Braunau sám Adolf Hitler. O den později odmítl prezident Wilhelm Miklas podepsat předložený zákon o znovusjednocení Rakouska s Německou říší. Tak jej podepsal nový ministerský předseda, nacista Seyß-Inquart a Rakousko od té chvíle přestalo fakticky existovat.
Karl-Marx-Hof, městský obytný dům ve Vídni.
15. března pronesl vůdce slavnostní řeč k desetitisícům lidí. V následujících dnech bylo zatčeno prvních 70 tisíc lidí – politiků vládní strany, socialistů, komunistů, antinacistů a Židů. Zatímco někteří z nich byli po několika dnech propuštěni, další byli 1. a 2. dubna odtransportováni do koncentračního tábora v Dachau. Konec první rakouské republiky byl stvrzen formálním lidovým hlasováním 10.dubna 1938, kdy se pro připojení k Německé říši na volebním lístku se stručným JA vyslovilo 99,75 % voličů.
V letech 1919 – 1934 bylo ve Vídni postaveno 382 obecních domů s téměř 65 tisíci byty; porážkou „Rudé Vídně“ skončila (s výjimkou stavby několika asylových domů a asanací) bytová výstavba.
Karl-Marx-Hof byl postaven v Döblingu (19.okres) v letech 1927 – 30 s původně 1382 byty (dnes 1272). Na délku měří téměř 1200m. Za únorových bojů byl jedním ze středisek odporu Schutzbundu; k jeho dobytí použil Bundesheer (=spolkové vojsko) i dělostřelectvo. Byl dvakrát přejmenován a k původnímu názvu se znovu vrátil po 2.světové válce v r.1945.
Předválečný rakouský prezident Wilhelm Miklas.
Jeho dědeček pocházel z mlynářské rodiny v Černěticích u Volyně a jmenoval se Jakub Mikuláš; když se odstěhoval do Vídně, změnil si jméno na Miklas.
V průběhu vládní krize 1933 – 4 se na něj obrátilo více než milion občanů s peticí, aby z moci svého úřadu přiměl kancléře Dollfuße k návratu k ústavnímu pořádku. Miklas svého práva nevyužil a umožnil tak přechod k diktatuře stavovského státu.
Prezidentského úřadu se vzdal 13.března 1938, když předtím odmítl podepsat vládou mu předložený zákon „Gesetz über die Wiedervereinigung Österreichs mit dem Deutschen Reich“.
Milan Mátl